Non mra

31. prosince 2015 v 14:50 | Eli_Kli (Elicek) |  Povídky

Ahoj (:
Já jsem silvestr pojala malinko jinak :D
Ne nějak zvláštně, ale místo předsevzetích apod. vám ukáži první část povídky, která mě napadla před spaním (mě vlastně všechny články napadají v posteli.. :D)
Víte, jak jsem vymyslela takto zvláštní nadpis? :D
Nejdřív se měla tato povídka jmenovat "Noční můra", ale toto písmo mi nevzalo háčky a čárky, tak se z toho stala "Non mra"..
Mě osobně se to líbí daleko víc :D
Tak se na to vrhneme:


"Já se tak těším, konečně…" řekla jsem si v duchu, když jsem vstala.
Přesunula jsem se do koupelny a začala jsem si čistit zuby.
"Ještě si opláchnout obličej, sníst cereálie a hurá do školy." Řekla jsem si ještě jednou v duchu.
"Tatí?" pronesla jsem po chvíli.
"Ano Kerol?" řekl po zaváhání táta.
"Kolik je hodin?" zeptala jsem se celá nedočkaná a vtrhla jsem do kuchyně.
"Právě je sedm deset, máš dvacet minut na jídlo a učesání" pronesl klidně táta.
"Dobře, já se tak těším, ani nevíš jak" řekla jsem po chvíli a začala jíst rychle své cereálie.
Když jsem je dojedla, tak jsem se šla učesat a obléct o koupelny.
Nakonec jsem si vzala jen věci do školy a začala jsem pádit za kamarádkou, která už zvonila u dveří.
Celou cestu do školy jsem si s Beli povídala. Ve škole jsem si sundala tašku a spěchala jsem do šatny.

Ještě jsem si chtěla s Beli povídat, ale ona se zdržela u školnice. Vzala jsem si tašku a vešla jsem do třídy. Hledala jsem svojí nejlepší kamarádku Lindu, ale tu jsem neviděla.
Sedla jsem si proto k Sindě a celou přestávku, jsem si s ní povídala. Zazvonil zvonek a přišla do třídy paní učitelka. Nevnímala jsem ji a ani později další učitele. Celý den jsem strávila u kreslení kočičky, která na mě bude čekat, jak přijdu domů.

Hodiny mi skončily opravdu velmi rychle. Proto jsem se rozhodla, že ani nepůjdu na oběd.
Jak jsem odešla ze školy, tak jsem celou cestu běžela domů za kočičkou.
Už jsem šla po pavlači, když tu jsem uviděla pootevřené dveře od našeho bytu. Strnula jsem, ale potichu jsem se plížila po bytě k mému pokoji. Dveře jsem nechala otevřené, ale dveře v mém pokoji jsme zamkla.

Ocitla jsem se v pokoji, který vypadal jako po útoku tornáda. Jako kdyby někdo něco hledal.
Potom mě napadlo, že bych mohla pokoj trochu uklidit a podívat se, jestli někdo není v mém pokoji. Pokoj jsem uklidila a nakonec i prohledala.
"Díky Bohu, nikdo" Pronesla jsem v duchu. Zatáhla jsem záclony, protože mi přišlo, že mě někdo sleduje. Potom jsem si radši vlezla na postel a krčila jsem se pod dekou. Konečně mě napadl geniální nápad, zavolat rodičům. Nejdřív jsem zavolala mamce, ale ta mi to nebrala. Potom tátovi, ale u něj se opakovalo to samé co u mamky. V zoufalství jsem zavolala ještě bráchovi, ale ten to také nezvedal.
V zoufalství jsem položila mobil vedle sebe a začala se klepat pod peřinou…
Už jsem byla opravdu zoufalá, když tu náhle mi zavibroval mobil.
"Neznámé číslo" pronesla jsem v duchu a zvedla ho.

Ve sluchátku se ozval mě dobře známý hlas, tátův hlas. Oddechla jsem si, ale podivilo mě, co říkal, říkal, abych otevřela dveře, že tam je. Tento rozkaz mi přišel zvláštní, tak jsem se nejdřív pojistila…
Klíčovou dírkou jsem se podívala kdo tam stojí a táta to rozhodně nebyl, byl to velký, svalnatý, zarostlý a ošklivý chlap. Byl velký jako hora, v černém oblečení a v černých těžkých botách.
Měl hnědé, nenávistné oči, ze kterých planul vztek. Nevěděla jsem co dělat, tak jsem se zase schovala pod peřinu. Znovu mi začal vibrovat mobil, ale tentokrát to nebylo žádné neznámé číslo, ale táta.
Málem jsem radostí skákala do stropu. Rychle jsem to zvedla a ozval se tátův hlas.
Ptal se mě, co chci a já mu vylíčila celou situaci. Táta řekl, že zavolá policajty a že asi do půl hodiny bude doma. Prý nemám opouštět pokoj, až na to že bych ho stejně neopouštěla. Neměla jsem co dělat a už jsem byla klidnější, takže jsem si začala hrát na mobilu. Za chvíli mi zase zavibroval mobil a zase mi volal táta. Tentokrát, že už jdou po pavlači, abych mu otevřela okno, že půjde oknem do mého pokoje a policajti oddělají toho zloděje. Asi byli hodně potichu, protože jsem potom jen slyšela zaťukání na okno. Tentokrát jsem ho hned otevřela, protože jsem se táty nemohla dočkat. Naštěstí to byl on. Vlezl si ke mně do pokoje a já zase zavřela okno. Táta přišel ke dveřím, aby viděl co se děje…
Ale jeho výraz se mi nelíbil, sice byli slyšet výstřely od pistolí, ale táta nevypadal obzvlášť šťastně, spíše smutně a ustrašeně. Vybídl mě, abych se také podívala a výsledek mě zhrozil.
Za dveřmi nebyli policisté, co drží zloděje, ale zloděj co drží v ruce pistoli a šíleně se směje…
Už jsem se začínala doopravdy bát a táta také.

To by bylo zatím vše, myslíte si, že mám pokračovat nebo nechat otevřený konec?
Abych se přiznala zatím to nemám domyšlené.
A co si o tom myslíte?
Svůj názor pište do komentářů.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jerri Jerri | Web | 31. prosince 2015 v 15:22 | Reagovat

Super tenhle druh povídek mám ráda Těším se na další díl

2 Beatricia Beatricia | Web | 31. prosince 2015 v 15:23 | Reagovat

Je to bezvadné čtení, jsem zvědavá na pokračování, nemám ráda otevřené konce.
Ten nadpis je originální - tomu se říká kouzlo nechtěného.☼☼☼

3 Lištička Lištička | 31. prosince 2015 v 15:59 | Reagovat

Naprosto super! Jsem pořádný naapnutá jak to dopadlo!

4 Bezejmenná Bezejmenná | E-mail | Web | 31. prosince 2015 v 16:07 | Reagovat

To je dokonalé!  Určitě udělej pokračování! A nadpis je super! :-)

5 Andy :3 Andy :3 | 31. prosince 2015 v 21:03 | Reagovat

super díl krásný silvestr ti přeju ♥ Jsem ráda že jsem tě "poznala", fakt!!

6 Růžová růže Růžová růže | E-mail | Web | 1. ledna 2016 v 9:25 | Reagovat

U názvu jsem se celkem zasmála:-DAle samozřejmě se mi moc líbí a je mnohem hezčí než noční můra. Moc se mi to líbí,ale předci jednu takovou menší..no jak bych to řekla.Jednu menší věc bych tam nepsala.
Jak jsem přišla domů,tak jsem se nasnídala.(Tak to samozřejmě bylo jinnak,tohle je jenom příklad) Mě to totiž do toho textu moc nesedělo,ale jinak jsem naprosto napnutá a děj šlape na obrátkách. Takže palec nahoru. Musí být pokračování!:-)

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. ledna 2016 v 18:17 | Reagovat

Tak já osobně bych spíše uvítala Noční můru, i když to je takový běžný název, ale kdybych někde viděla Non mra, nerozklikla bych to, kdybych na to narazila náhodou. ale klidně to nech, není to zase tak špatné.
Nápad té povídky není vůbec špatný, jsem zvědavá, jak to rozvineš. Začínalo to jako všechny ostatní, ale pak tam přišel ten zloděj a vše se obrátilo vzhůru nohama.
Jen dvě věci mi tam úplně neseděly. Chyběl mi tam popis strachu hlavní hrdinky. Ano, to, že se schovala pod peřinu, to dokazuje, ale nebylo tam nic hlubšího. Vím, že je to těžké, ale jde to. Mohla bych ti tu napsat, jak bych to udělala já, ale nebylo by to vhodné pro tvou povídku, protože každá máme jiný styl psaní. Chystám se o popisování emocí sepsat článek, ale něco ti snad poradím už teď - zkus si vybavit svou životní situaci, kdy jsi měla největší strach. Zkus ji ve své mysli znovu prožít. Já to tak dělávám. Je jedno, že k vám nikdy nepřišel zloděj, ale určitě ses někdy bála. Vyber situaci tomu nejpodobnější. Chápu, že najít pro to slova je hrozně těžké, ale když se do toho vžiješ pořádně, alespoň něco málo by tě napadnout mělo.
A ta druhá věc - jako, tvůj styl psaní je hrozně příjemný, ale ve skladbě vět něco hapruje. Asi vím, čím to je. Zkusím ti to vysvětlit na konkrétním příkladu:
"Za dveřmi nebyli policisté, co drží zloděje, ale zloděj co drží v ruce pistoli a šíleně se směje…"
Jako takhle ta věta dává smysl, ale je taková kostrbatá. Myslím, že by pomohlo, kdybys to souvětí rozkouskovala, třeba: "Za dveřmi ovšem nejsou policisté. Nedrží zloděje. To zloděj drží pistoli. A šíleně se směje."
Ale zase ti musím složit poklonu, ani jsem si toho nevšimla, než jsem psala ten příklad, ale v dramatických situacích jsi použila přítomný čas (uvědomila sis to vůbec?), což je skvělé, dodává to na opravdovosti. Hele, tohle náhodou já neumím, takže ta poklona je vážně upřímná.
Máš určitě talent, těším se na pokračování.

8 elikli elikli | E-mail | Web | 2. ledna 2016 v 19:52 | Reagovat

[1]: Děkuji moc

[2]: To máš pravdu jinak děkuji

[3]: Vážně? TO jsem ráda, už to mám promyšlené - jen to rozvinout :D

[4]: To bych neřekla, ale děkuji moc

[5]: To jsem ráda, já také

[6]: Chápu tě, zaprvé ti chci poděkovat a k té větě - přemýšlela jsem nad ní asi půl hodiny :D
Ale nic mě nenapadlo
Jinak děkuji

[7]: Popis strachu? Jaj, tak to si ráda přečtu tvůj článek :D
Asi bych moc strach nedokázala popsat (zatím)
Ke stylu psaní, moc děkuji to mi ještě nikdo neřekl...
Já vím chtěla jsem to nějak rychle ukončit - ano máš pravdu bylo by to lepší, ale já už to měnit nebudu :)
A ne neuvědomila, možná to v dalším díle nebude já si to ani neuvědomuji ale děkuji :)
Jak říkám už vím jak to dopadne, jenže konec bych mohla napsat do 5 vět - což se mi nechce, takže si to musím ještě promyslet ale děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama